„Na hraně osudu“ není, pravda, úplně nejčerstvější nahrávkou, ale za to nahrávkou poměrně povedenou, pročež předpokládám, že není od věci si jí připomenout. Zejména proto, že vyskytne-li se podobné dílko v tuzemských končinách, poslední dobou plných metalového marastu a neumětelství, je to rozhodně důležitý okamžik, kvůli němuž stojí za to na dotyčné ukázat prstem. A to samozřejmě už vůbec nemluvím o tom, jak složité může kolikrát být v záplavě všech těch „kapel“ na podobně talentovaný band vůbec narazit…

ANACREON vznikli v roce 2012 v Praze a „Na hraně osudu“ je jejich druhé album. To první v roce 2013 pojmenovali „Daná doba“, přičemž když se porozhlédnete po vezdejší internetové krajině, narazíte i na jeho pozitivní recenze. Poté kapela prošla personálním zemětřesením, které vykrystalizovalo až do dnešní sestavy, v níž byla pořízena studiová nahrávka, jež se stala předmětem mého zájmu. A na té se již naplno odhalují přednosti, kterými tahle smečka, holdující melodickému heavy metalu s ženským vokálem, nikoliv ne nepodobnému starším NIGHTWISH, vládne.

Za skromnou stopáží se schovává sbírka devíti skladeb (úvodní mluvené a zajímavě vygradované intro na motivy slovíčka „osud“ nepočítám), nadýchaných, jak se na takový poctivý a výpravný metal sluší a patří, barevných a provzdušněných hitovými ambicemi, jež zde snad ani nemohou být utajovány, i kdyby to sama kapela chtěla. Nepřeslechnutelný je i projev zpěvačky Veroniky Zelníčkové, která se svým plným a jistým vokálem přináší mnohé jiskřivé napětí, a to i tam, kde by se to třeba samotné hudbě úplně nedařilo – i když takových momentů je na albu pomálu („Ve stínu noci“, „Hra o čas“). Neznám do detailu projev její předchůdkyně, ale jisté je, že s angažováním Veroniky ANACREON trefili přímo do černého.

A tak jsme na „Na hraně osudu“ svědky přehlídky bezvadné melodické metalové práce s těmi (nej)vyššími cíly. „Urči svůj směr“ ohromí pěknými klávesovými rejstříky, poctivým refrénem a navazujícími sóly, jež dokazují, že kapele je vlastní co nejkošatější výraz. Podobně je na tom i následující faustovská „Na doraz!“, jež navíc vrcholí v úžasném refrénu a pasuje tím skladbu na nejdůležitější okamžik na albu. Sebejisté metalové standardy poté předvedou „Proklínám“ a „Síla žít“, na něž naváže mezi nimi ležící „Hudba zní tu dál“, znovu předvádějící mrazivé klávesy alá Tuomas Holopainen a poutavý průběh hudebního děje ústící do dalšího výrazného refrénu. NIGHTWISH jsou skutečně hlavním hnacím motorem tvorby ANACREON, ovšem naštěstí to kapela nijak nepopírá a je schopná napsat skladby, které nejsou jen bohapustým klonem Finů, ale mají vlastní tvář a (stylově) i osud. Jako magickou titulní věc „Na hraně osudu“, kterou byste při testovacím hudebním poslechu bez uvádění jmen interpretů umístili nejspíš někam na „Oceanborn“, nebo bonusovou „Není kam stárnout“, jež rovněž disponuje výrazně zapamatovatelným charizmatem.

Každý, kdo si poslední dobou v Čechách, na Moravě a na Slovensku založí metalovou kapelu, balancuje prakticky vždycky na hraně osudu. ANACREON si to dokonce vetkli do názvu své druhé velké desky, onoho prubířského kamene, který má definitivně prokázat kvality či nekvality daného umělce. Už to samo o sobě svědčí o jisté jejich skromnosti a sebevědomí zároveň. Nejzásadnější ovšem je, že oni tuhle situaci na rozdíl od jiných mnohých s přehledem vybalancovali a můžou s optimismem hledět vstříc zítřkům. Snad budou stejně tak lákavé, jako je i tohle jejich sympatické a výrazné metalové album.